PŘIBĔH VŠEDNÍHO DNEEVERYDAY OCCURRENCE
Ivana Bozdĕchovátrans. Ewald Osers (from Czech)
Najednou stál u mého stolu
Bez klepání
S bílou růží v papíru
A otázkou v očích

Odpoledne propršelo k soumraku
A kavárna se zakouřila lidmi
Pečlivĕ vybíráme mlčení
Až konečnĕ víme
Že ani spolu svĕt
Nevyléčíme

Tak se neboj štĕstí
Ani úsmĕvu Hradčan
Nad znavenou řekou

Dneska už zbývá jenom
Klapot za ujíždĕjící tramvají
Protože růže se tĕší domů

"A zase přijd'
Nĕco možná začíná"
Suddenly he stood at my table
without knocking
with a white rose wrapped in paper
and a question in his eyes.

The afternoon had drizzled into dusk
and the café was smoke?filled with people.
Carefully we picked our silences
until at last we know
that even together we cannot
cure the world.

So don't be afraid of happiness
or of the smile of Prague Castle
above the weary river.

All that is left today
is the rattle of the departing streetcar
because the rose looks forward to getting home.

"Do come again.
Maybe something's beginning."

Copyright © Ivana Bozdechova: transl. copyright © Ewald Osers


next
index
translator's next