pobozpri

PŘIBĔH VŠEDNÍHO DNE	EVERYDAY OCCURRENCE
Ivana Bozdĕchová	trans. Ewald Osers (from Czech)
Najednou stál u mého stolu Bez klepání S bílou růží v papíru A otázkou v očích Odpoledne propršelo k soumraku A kavárna se zakouřila lidmi Pečlivĕ vybíráme mlčení Až konečnĕ víme Že ani spolu svĕt Nevyléčíme Tak se neboj štĕstí Ani úsmĕvu Hradčan Nad znavenou řekou Dneska už zbývá jenom Klapot za ujíždĕjící tramvají Protože růže se tĕší domů "A zase přijd' Nĕco možná začíná"	Suddenly he stood at my table without knocking with a white rose wrapped in paper and a question in his eyes. The afternoon had drizzled into dusk and the café was smoke?filled with people. Carefully we picked our silences until at last we know that even together we cannot cure the world. So don't be afraid of happiness or of the smile of Prague Castle above the weary river. All that is left today is the rattle of the departing streetcar because the rose looks forward to getting home. "Do come again. Maybe something's beginning."