poborhya
HYACINT HYACINTH
Petr Borkovec tr. Justin Quinn


Šedivý taft, stuha bĕžných dní
mírnĕ se modrá vánočnými svátky.
V trojdílném oknĕ, v bílé mříži,
v odlitku nebe, v kusovitém snĕhu

hyacint vyplázl kvĕt. Hlíza -
karmínový skarab, vetchý, vyhnilý.
Kly kořínků kolem - náramek
na jásavĕ zeleném svalu. Jak had

dávicí fialové zviře.
Dávící mĕňavou myš, rybu, ptáka,
jenž otevřel peří k voskové kůži,
Ticho zmlklo, kusovitý sníh

vyplňující záhyb stuhy.
Žádny rytmus, tlak, žádný prudký motiv.
Jen zelená hnĕd' vlastnich očí,
tolikrát zkoumaná, talc známá.


Taffeta, grey ribbon of days
goes gently blue at Christmas.
In a three-part window, white bars,
the cast of the sky and bits of snow,

the hyacinth blooms forth — its tuber
a dingy crimson scarab, hollow.
The tusks of roots about — bracelet
on a bright green muscle. Like a snake

devouring some purple creature,
an iridescent fish or mouse, some bird
whose plumage turns to waxen skin.
Sience silent, bits of snow

filling out the folds of ribbon.
No rhythm or pressure, no strong motif. Only the green-brown of those eyes,
searched so much, so known.

Copyright © Petr Borkovec 2007; trans. © Justin Quinn 2007


...buy this book
next
index